#487/2

13. listopadu 2018 v 0:05 | Král Havran |  PUTOVÁNÍ S ČERNÝM PSEM


Neptej se mě, proč píšu až po půl roce. Opravdu uběhlo tolik času? Nevěřím. Bojím se přiznat si skutečnost. Sám ještě nedokážu přesně určit, kde umřelo staré a započalo nové.
Neptej se mě, proč jsem s tebou nemluvil. Slova pozbyla smyslu, řeč se stala přítěží a někde vprostřed toho zmaru bylo zbytečné snažit se i myslet.
Ty pochopíš. A přesto - jak bys jen mohla. Jsi čistá, neposkvrněná.
Neříkej, že jsem na tebe zapomněl. Ta skutečnost zraňuje hlouběji, než tušíš.
Nelituj mě. Tvá lítost mě dokáže ve vteřině vrátit na samotný začátek pekla a já bych ani tentokrát neodolal ohlédnutí.
Skutečně je mým údělem ztrácet tě zas a znovu, kdykoliv tě objevím? Síla pouta, které nás dva svazuje, je zároveň i naší největší slabinou. Protože vždycky se někdo dívá… Galateio, prosím. Myslím to vážně.
 

Dějství druhé.

9. května 2018 v 2:40 | Král Havran |  PŘÍBĚHY KRÁLE HAVRANA
"Přestala jsi psát."
Odtrhnu zrak od straky neohrabaně poskakující barevným podzimním listím nedaleko nás a překvapeně na Něj pohlédnu. Kdesi uvnitř se otře o lebeční kost vzpomínka na barevný mischung, zavrká a líně se protáhne, jen aby vzápětí vystrašena mým překotným 'huš' polekaně prchla zpět do útrob paměti. Teď ne.
Z tisíce drobných myšlenek po chvíli složím správnou odpověď.
"Už nemám co říct."

#487/1

6. května 2018 v 3:02 | Král Havran |  PUTOVÁNÍ S ČERNÝM PSEM
Zatím poslední epizoda byla poměrně krátká, trvala jen něco málo přes čtvrt roku. Předešlé dva měsíce jsem přežíval díky Setralinu. Středně těžké deprese mi diagnostikovali před dvěma lety, ačkoliv fakticky se mnou žije Černý pes už mnohem, mnohem déle. Jen předtím neměl jméno.

Za tu dobu jsem stačil vyměnit čtyři typy antidepresiv, neúspěšně se pokusil sprovodit ze světa a po hospitalizaci si definitivně uvědomil, že jsem v takový prdeli, ze který se bez pomoci protě nezvládnu vyhrabat. Zvládnul jsem před tou pravdou ujet 2000km za oceán, vrátit se a po nárazu s realitou skoro umřít. Ale Pes nevyhrál.
Zatím.

Záznamy, které během putování s Černým psem vznikají - a je jich málo, protože většinu času jsem sotva schopný vstát z postele, natož dělat vyčerpávající úkony, jako je psaní - si nechávám a později, když se situace začne stabilizovat, se jimi probírám. Mimo jiné i v rámci psychoterapie.
Jenže ani jedno, ani druhé mi nedává odpovědi, které potřebuji.
Zatím?
 


Dějství první.

3. května 2018 v 1:35 | Král Havran |  PŘÍBĚHY KRÁLE HAVRANA
Napětím nedýchám. Těžká opona se pozvolna zvedá a hladová ústa jeviště s několika řadami ostrých zubů se přede mnou rozevřou dokořán s umnou delikátností exotického květu. Rozptýlené světlo se nesměle dotkne prvních kulis, sleduji, jak volným krokem putuje místností. Nejprve polaská dlouhé vlasy béžového koberce pod mýma nohama, bázlivě obtančí kontury dvou křesel ve středu místnosti, zlehka dýchne na masivní stůl z lakovaného mahagonu a nakonec v několika vlnách vystoupá k útesům pastelově malovaných stěn. Velké okno po levici se cudně halí do bílých závěsů. Když se kolem nich ovine vítr, s lehkým nachem na nabírané tenké krajce pohnou bohatými záhyby. Průsvitnou látkou měkce pronikne několik paprsků, Slunce vrchní osvětlovač jimi zavalí dominanty počínajícího příběhu. Dvě ženy, dvě křesla. A prostor tak nabytý nevyřčeným, až okenní tabulky sténají.