#487/1

6. května 2018 v 3:02 | Král Havran |  PUTOVÁNÍ S ČERNÝM PSEM
Zatím poslední epizoda byla poměrně krátká, trvala jen něco málo přes čtvrt roku. Předešlé dva měsíce jsem přežíval díky Setralinu. Středně těžké deprese mi diagnostikovali před dvěma lety, ačkoliv fakticky se mnou žije Černý pes už mnohem, mnohem déle. Jen předtím neměl jméno.

Za tu dobu jsem stačil vyměnit čtyři typy antidepresiv, neúspěšně se pokusil sprovodit ze světa a po hospitalizaci si definitivně uvědomil, že jsem v takový prdeli, ze který se bez pomoci protě nezvládnu vyhrabat. Zvládnul jsem před tou pravdou ujet 2000km za oceán, vrátit se a po nárazu s realitou skoro umřít. Ale Pes nevyhrál.
Zatím.

Záznamy, které během putování s Černým psem vznikají - a je jich málo, protože většinu času jsem sotva schopný vstát z postele, natož dělat vyčerpávající úkony, jako je psaní - si nechávám a později, když se situace začne stabilizovat, se jimi probírám. Mimo jiné i v rámci psychoterapie.
Jenže ani jedno, ani druhé mi nedává odpovědi, které potřebuji.
Zatím?






16.4.- 30.4. 2018
Jsem unavený. Ne, to je příliš slabé slovo. Jsem vyčerpaný až na dno duše. Na samém okraji sil, třesoucí se a balancující nad propastí na vratkých nohách a měkkých kolenou. Mám příšerný pocit, že horší už to být nemůže. Panická hrůza - může. To už vím. Může a bude, jestli se brzy něco nestane. Jenže já už ani nemám sílu chtít - chtít, aby se něco stalo. Je ze mě ubohé, rozklepané stvoření bez energie, citu a vůle. Mám pocit, že jediná poloha, ve které lze přežít zbytek života, je v těsném klubíčku pod peřinou. Dokonale sám, precizně odstřižený, trvale odloučený. Spořádaně narovnaný ve vlastní rakvi, dřevěné krabici, která se s prohlubující depresí čím dál častěji zhmotňuje těsně nade mnou, kdykoliv si lehnu do postele.

Třesu se. Většinu času už jen myslím na to, že je lepší vše skončit, protože nic, absolutně nic nezvládnu. Myslím na všechny chyby, které se staly, včera i dnes. Před lety, tak dávno, že je moje paměť už téměř vyhladila - jen bolest zůstala. Jak na vražené horské dráze stále dokola omílám, jak velkou prokážu službu, když odejdu. Všem. Úplně všem.

Žaludek pořád v křeči, cosi neviditelného mi brutální silou drtí hrudní koš. Černý pes leží plnou vahou na mých prsou. Někdy mám pocit, že to čtyřnohé zvíře požírá všechnu mojí životní energii a využívá jí pak proti mně.
Nic nemá smysl. Nikdy nemělo. A pokud přece jen ano, je to strašně dávno. Kdysi, kdesi předaleko, ve snové zemi, kam patří malé děti a bláhovost se slepou nadějí. Pláču. Já, který pláč nesnáší. Není ubožejšího pohledu, než na brečícího chlapa.
Jsem slabý. Já, který slabost z hloubi srdce nenávidí. Protože to všechno, co mně zevnitř spaluje a rozežírá zaživa, mě činí zranitelným pro celé okolí. Mě, pro kterého je zranitelnost největší strach.

Chce se mi zvracet, tak je mi zle. Nekontrolovatelně slzím. Chvěju se. A celou tu dobu se strašlivě, nepopsatelně hluboce, niterně stydím. Tak - strašlivě - moc. Co když někdo z práce zjistí pravdu. Co pak? Už teď žiju dvě sféry reality. Takhle bych definitivně ztratil možnost napojit se. Mám strach. Nedokážu přijít na jediný důvod, proč bych se měl chtít napojit na kohokoliv z okolí. Jediné, co skutečně chci, je stočit se pod přikrývky v posteli a už nikdy, nikdy nevystoupit z toho bavlněného hnízda. Umřít tam, zapomenutý. Napojení je signál kulturního rámce, pozůstatek výchovy. Smrt je svobodná volba. Stejně tak samota.Tak proč mi pořád píšeš?
Jsi neskutečná.
Jsi vdaná.

Zvenku není nic vidět. Snažím se o to, úpěnlivě se modlím, aby skutečnost nikdo nepoznal. To ten stud mě chrání. Nemám už ani sílu psát. Ani chuť. Třesu se a všechno mě bolí. Uvnitř. Existuje snad jiný způsob, jak tohle ukončit, než jednou provždy - definitivně? Už teď si připadám jako neurotický cvok. Je mi ze sebe na zvracení. Je mi zle. Možná kvůli včerejšku? Kdo ví. Nejspíš. Je mi zle ze mě samotného. Nic necítím.

Já už nechci. Nevydržím to. Nevydržím.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.