Dějství první.

3. května 2018 v 1:35 | Král Havran |  PŘÍBĚHY KRÁLE HAVRANA
Napětím nedýchám. Těžká opona se pozvolna zvedá a hladová ústa jeviště s několika řadami ostrých zubů se přede mnou rozevřou dokořán s umnou delikátností exotického květu. Rozptýlené světlo se nesměle dotkne prvních kulis, sleduji, jak volným krokem putuje místností. Nejprve polaská dlouhé vlasy béžového koberce pod mýma nohama, bázlivě obtančí kontury dvou křesel ve středu místnosti, zlehka dýchne na masivní stůl z lakovaného mahagonu a nakonec v několika vlnách vystoupá k útesům pastelově malovaných stěn. Velké okno po levici se cudně halí do bílých závěsů. Když se kolem nich ovine vítr, s lehkým nachem na nabírané tenké krajce pohnou bohatými záhyby. Průsvitnou látkou měkce pronikne několik paprsků, Slunce vrchní osvětlovač jimi zavalí dominanty počínajícího příběhu. Dvě ženy, dvě křesla. A prostor tak nabytý nevyřčeným, až okenní tabulky sténají.



"Je tady?"
Rovná a pevná postava se tyčí proti ostrému slunci. Očima hladím jasem posvěcené kontury širokých ramen, zkoumám šlachovité ruce, které dokáží nejen rozdávat smrtící rány, ale též léčit a přinášet úlevu od bolesti. Stojí tak uvolněně, až by se zdálo, že hledí z okna polapen hluboko ve vlastních myšlenkách, daleko od této chvíle. Jenže opak je pravdou. Vím, že za maskou snění velice pečlivě vnímá oba světy, připraven v okamžiku zasáhnout. Připraven k boji.
Takového ho znám. Hraničář neviditelných stran, strážce dvou břehů. Věrný ochránce, trpělivý učitel. Základní kámen mé existence. Čistý pramen života a poznání v lepkavém šílenství tmy.
Můj Mistr.
Černá tunika mu sahá do půli stehen, nohy ve vysokých kožených botách a volných kalhotách jsou lehce pokrčené, to aby mohl vmžiku přejít do pružného střehu. Naučily mne stovky kroků, útočných i obranných, společenských i intimních; na stezce z jeho šlépějí jsem pochopila, že ve své neopakovatelnosti jsou všechny součástí jediného nekončícího tance světa.
Zakroutím hlavou na znamení.
"Ne."
Její hlas voní po přezrálých broskvích.
Jaké odpovědi bych našla já v troskách hypocaustu?
Chvějícím se vzduchem líně proplouvá spíše konstatování, nežli otázka. Našlapuje zlehka.
Až po chvíli odvrátím hlavu od špaletových oken a pohlédnu na drobnou ženu proti sobě. Tmavý stín mezi bílými závěsy se ani nepohne. Štíhlá postava se naopak energicky zvedne z křesla a vydá se ke svému stolu, zatíženému stohy knih a nevkusnými dekoracemi z bílého skla. Cosi hledá, papír pod jejíma rukama mile ševelí. Vyčkávám. Nechci mluvit, zvuk se mi protiví až k zalknutí. Jenže vhledem k tomu, kde se nacházím, se nejspíš budu muset překonat.
Vrací se zpět, svižnými kroky přejde místnost a usedá vedle mě.
"Znáte tyhle karty?"
Letmo pohlédnu na laminovaný papír a inkoustové skvrny, rozlévající se od jeho středu. V hloubi se cosi utrhne, jen s vypětím sil sebou neškubnu. Dybuk zasténá. Jednou mrknu, tramvaj v ulici dlouze zvoní. Podle všeho se dvě patra nad námi nachází silně rozladěný malý pes. Mrknu podruhé, obraz ohmataných tarotových karet pod sytým hlasem orákula se pomalu rozplyne, těžké vůně kadidla a kouře z ohně ale přetrvávají. Místnost potemní. Vysoko na nebi zřejmě mraky zvítězily nad sluncem.
Přikývnu. Hájím ticho vlastním dechem.
"Výborně. Pak asi tušíte, co po vás teď chci. Ale než začneme, potřebuju, abyste se mnou začala mluvit."

Bohové, jen to ne. Ne, ne, nesmím. Nemůžu. Zaklínám se němou mantrou, nechtějte to po mně!
"Věřte mi, uleví se vám. Tenhle stav je dočasný, i když intenzivní. Sama zjistíte, že jakmile tu touhu mlčet překonáte a rozpovídáte se, udělá se vám lépe. Nesmíte na ten pocit svázanosti dát, svádí vás do tmy, jenže vy potřebujete světlo."
Ach, Rudoočko. kolikrát jsme ty rozhovory vedly… a kde jsme dnes. Jen se na nás podívej.
Vždycky jsem věděla, že řeč je přeceňovaná. Tak výsostně zbytečná, prosta smyslu, zbavena rozměru a obsahu. Slova dávno ztratila význam, jsou jen neživými, ledovými torzy neznámých poutníků na věčnosti. Nemá cenu je používat, obzvlášť, když nedokázala pojmout mé sdělení ani za živa. Když otevřu ústa, nevyjde ani hláska, žádný zvuk. Ani jediné, slaboučké zakrákorání. Král Havran oněměl, Černý pes leží odevzdaně u mých chodidel. Oba bez síly, oba bez hlasu. Jaký má pak smysl ještě někdy promluvit?

Místo odpovědi jí během několika minut podávám papír s pár větami, vyvedenými drobným, rozházeným písmem. Pohled mi sklouzne zpět k Jeho zádům, která se rozpínají s každým hlubokým nádechem. Mlhavá myšlenka, že s rytmem toho dechu dokonale souzní kožená zbroj, ocelové ostří a drobné lístky bříz na okraji jezera, rychle zmizí. Zůstane pachuť prázdnoty. Bývaly dny, kdy mě ony převzácné střípky vzpomínek držely naživu, dokázaly ubránit cáry odlupující se reality a rozdrásaného vědomí před temnotou. Dnes ne. Hypnotická síla Sertalinu bere mnohé a nikdy, nikdy nevrací. Rezignace řeči mi tudíž přišla zcela samozřejmá.
Když slova pozbyla smyslu, k čemu říkat, jak se cítím?
Prázdnota ve mně pustoší vědomí, požírá paměť a trhá duši. Potácím se mezi netečností a odevzdáním, apatií a rezignací, k smrti vyděšená agresivitou té sněti ve vlastním nitru, rychlostí, se kterou se rozpíná. Křičím do ochraptění bolestí, pečlivě ukryté ve schráně mysli s pečetěmi magiků Zakázaného města. Mezi kostmi svatého Dearmada tam sebou zmítá v křečích to malé děvčátko, které nikdy nesmělo říct, co se tehdy stalo, vyplašené a třesoucí se pod neutichajícími návaly agónie. Sleduji to zkroucené stvoření na dně relikviáře, odtržená a vzdálená, protože jsem jím přeci nikdy nebyla. Nebo byla…? Ne. Potřesu hlavou, odháním padající mlhu matoucí moje myšlenky a znemožňující najít pravdu ve svých vlastních úvahách. Možná pravda nikdy neexistovala. Možná je pravda jedna velká lež. Možná je lež jediný způsob, jak uchopit pravdu.

"Co má dnes na sobě?"
Teď už sebou škubnu doopravdy. Pod základy duše zbavené citu se rozhoří lítý boj mezi panikou, vztekem a zoufalstvím. A zatímco jedna moje část kvapně utíká od stínů a vzpomínek v záplavě inkoustových skvrn, druhá zůstává, němá a nereagující. Mrtvá.
"Kdo?"
Usměje se a nakloní blíž.
"To přece víte."
Potlačím další třes. Je nebezpečně blízko, ačkoliv v běžné řeči nepřekročila hranice všednosti. Její parfém mě ubíjí, tikot hodinek na levé ruce dohání k šílenství. Oči mi sklouznou ke straně místnosti, s hrůzou je stočím zpět na ní - snad nepoznala, kam se dívám. Volná halena barvy korunních plátků setého máku doslova svědí v prázdných dlaních, mám chuť zeptat se jí, proč dýchá jen způli. A v tom zmatku si nemůžu vzpomenout, jakým tónem vrže třetí parketa nalevo od knihovny.
Odkašlu si, hlasivky odmítají poslušnost. Hlava dál přihlíží souboji uvnitř duše. Nakonec se rzhoupe k neohrabanému menévru.
"Měl… měl dnes měl modré triko," řeknu tiše. "On je modrý. Převážně. Tak trochu." Slova se zadrhávají na hraně rtů, škrábou v krku a dusí mě. Panika škrtí hrdlo tenkými prsty. Hlouposti, nerozumy a sentimentálnosti?
Na každý výdech připadají desítky výjevů, sytých a intenzivních. Ztrácím se v nich, přimykají se ze všech stran.
A bílé kalhoty, pomyslím si. Bílé. Ty, které s ním neladí. Nesouzní. Může mít kus oblečení vůbec vlastní melodii? Pomalu listuji návalem vzpomínek.
Jak zbytečná otázka.
"něco bylo špatně, že ano. Řeknete mi, co." Rozehrává hru, snaží se mě postrčit k dalšímu kolu. Nechci si hrát.
"Bílé kalhoty."
Vyptává se dál, její hlas se ve vlnách rozbíjí o hradbu mého mlčení. Zoufalý nářek myšlenek přetrhne až dotyk. Pocítím teplou dlaň na rameni a sevře mě touha opřít se, pohlédnout do hlubokých očí, nechat se obejmout vůní stromů a vlhké země. Ukrýt se tak daleko a hluboko, že nenajdu ani sama sebe.

"Zklamala jsem tě. Jsme na zase začátku, navzdory všem létům práce a snažení. Jiné kulisy, jiné postavy, ale tatáž zápletka." Mávnu rukou, jediným gestem obkreslím místnost kolem nás. Smutek, výčitky a drásavý stud lámou páteř. Drolí se v ostrých úlomcích, odlupuje v tenkých vrstvách. Bolest prorůstá samotným jádrem, odtrhává poslední zbytky zdiva.
Dlaň se naléhavé přimkne.
"Možná je to další začátek. Projdeme tím zas a znovu," promluví poprvé za celou tu dobu. Země se chvěje a mě napadne, že její hlas musí bezpochyby rezonovat stejnou skrytou silou, jako ten Jeho.
"Ale je na čase, aby sis uvědomila, že tentokrát to bude těžší. Musíš se pohnout dál. My oba."
V očích řeže sůl. Zakazuju si rozvíjet ta slova, počkám, až to za mě udělá čas. Na ten jediný je spolehnutí.


V potoku slz čeří jarní chlad tichá slova, symboly věčnosti a odevzdání. Popraskané rty vypouští nad vodu výjevy z minulosti, inkoustové skvrny pějí kánon bolesti a utrpení. Když dozní poslední tóny, prakticky o sobě nevím. Mimo prostor a čas, na území mezi dvěma světy, rozpolcená a ztracená cítím, jak se dlaň z mého ramena přesune do podpaží. Ještě než mě nadzvedne, zašeptá poslední slova na této straně řeky.


Jdeme domů.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.