První dějství. Obraz druhý.

9. května 2018 v 2:40 | Král Havran |  PŘÍBĚHY KRÁLE HAVRANA
"Přestala jsi psát."
Odtrhnu zrak od straky neohrabaně poskakující barevným podzimním listím nedaleko nás a překvapeně na Něj pohlédnu. Kdesi uvnitř se otře o lebeční kost vzpomínka na barevný mischung, zavrká a líně se protáhne, jen aby vzápětí vystrašena mým překotným 'huš' polekaně prchla zpět do útrob paměti. Teď ne.
Z tisíce drobných myšlenek po chvíli složím správnou odpověď.
"Už nemám co říct."

Hluboký nádech, tichý výdech, v tlumeném sykotu předzvěst zklamání a beznaděje. Derou se mi hladově přes rty, nesou chlad i žár dobře známé rozpolcenosti. Vzduch kolem nás se chvěje, vhání do prostoru cosi třpytivého, jitřícího mou kůži a ulpívajícího na patře. Svrbí mě tělo, dlaně pálí zevnitř; zabořím je tedy do vlhké trávy pod sebou. Kéž tě ten žár studu nesežehne, šeptám si v duchu, kéž mě přijmeš takovou, jaká jsem. Zlomená. Spálená na prach. Ze všech, které na tomto světě znám to dokázal jen jediný člověk. Leží tu vedle mě, trávo, pohleď a raduj se se mnou
Tichý monolog plyne, minuty ubíhají. Vprostřed jedné z úvah mi pomalu dojde, že On skutečně čeká, až dokončím své němé hovory, i když je jedním z adresátů například cosi tak běžného, jako trávník městského parku. A že to pochopení měl vždycky.
Kdesi uvnitř uvědoměním pukne schrána duše, docela maličká, maličká bolest rozerve srdeční chlopně a vděčnost divoce koluje žilami. Zakončím tu němou modlitbu vroucným díkem.
Oči, které na mě po celou dobu hledí z hrubé tváře, jsou hluboké a tmavé. Voní létem, úrodnou černozemí a zní hrou klidného větru v listoví. Hnědé pruhy duhovky připomínají kořeny, ty vzdálené, zkoumavé prsty světa hluboko v nitru, i zcela opomíjenou bolest v zádech tu jasnou noc, kdy jsme bok po boku ulehli pod konejšivé zpěvy korun dubového háje Druhé strany.
Topím se v nich ve snaze vzpomenout si, jak vypadaly dřív. Byly jiné. Nebo se změnily ty mé?
"Dneska si zase hrál s mými vlasy."
"Potřeboval se tě dotknout a tys mu to dovolila." Hlas tichý, mírný. Vědoucí.
"Ne. Ano. Nevím." Ani se nedokážu tomu paradoxu zasmát. " Nechci se ho bát. Jeho ne."
Hlas skřípe, ale už ta slova nelze odvolat.
"Nevěděla jsem, co spustím, když mu umožním přijít tak blízko. Celou dobu jsem byla tolik svázaná strachem, abych mu neublížila, že až teď zjišťuju, co to vlastně dělá se mnou."
"Všechno začíná a končí v tvojí mysli. Čemu svěříš svou sílu, bude tě ovládat, pokud mu to umožníš. Zapomínáš již jednou naučené," dořekne opět tím mírným tónem, snad abych i podle sluchu přijala, že se nejedná o výčitky.
Kdo nezažil, nepochopí, jak posvátným darem se stane člověk, jenž vás nesoudí. Kterého nemůžete zklamat, protože už dávno vidí, jací skutečně v hloubi sebe sama jste - a právě takového vás miluje.
Nikdo nepochopí.
Mlčíme. Svým záhadným způsobem si ve mně i dnes přečetl to, co jsem záměrně nevyslovila.
"Je to deset let… Takhle to dál nejde. Ubližuješ jen sama sobě."
Přikývnu. Sametově hebké stonky pod bradou lechtají, sedmikrásky smutně svěsí bělostné ručky.
Na mou otázku zda lze skutečně odpustit a zapomenout jsme vedli přes tisíce rozhovorů. Toužím na něj zakřičet to, co už tolikrát. Odpuštění? Nic takového neexistuje, to jen lidé mají krátkou paměť.

Věřím, tudíž jsem.
"Kde začneme tentokrát?"




"Jsi strašně daleko."

Odraz, sek na tercii a úskok, kavace, průhledný manévr, zbytečně složitý únik piruetou. Úzká čepel zasyčí a horce vydechne podél boku. Žiju jen proto, že odložil trest za hloupý trik na později.
Uhýbám před dvojitým bodem, jen zázrakem vykryju zálud zvýšenou primou na břicho ze strany, kam jsem prve chtěla uskočit. Zakolísám. Hrubě odhodím coulé z kvarty a vrhnu se vpřed. Jeho útoky zesílí. Po dalších výměnách už ztrácím dech. On to vidí, nepoleví a kdykoliv si pracně vytvořím prostor na koncentraci, už je v něm a vyvádí mě z rovnováhy a tempa. Toužím zařvat hned několik nadávek, ale zděšené plíce kategoricky odmítají plýtvat vzácným kyslíkem na tak prostoduchou záležitost. Spokojím se tedy s bezhlesnou artikulací v nářku zkřížených čepelí. Ruka s kordem slábne, šlachy začínají naříkat a tupá bolest v zápěstí zesiluje, pot v drobných oděrkách protivně štípe. Marně hledám vnitřní rytmus. Ani sílu útoků nezvládám pohltit.
On ví, že vím. Nesoustředím se. Nemám cvik.
Bojím se.
Chvíli se snažím jen uhýbat a zklidnit rozjitřenou mysl natolik, abych se do sebe mohla ponořit, napojit se, ale Jemu stačí pár kroků a vydobyté volné místo se znovu stane kontaktním.
Sek, kryt, úskok. Zbraně víří.
Odraz, předskok, úhyb a bod.
Žaludek se sevře při pochopení, jak rychle došlo k zvratu v ději. Namísto tance po hraně kruhu už jen ustupuji. Tlačí mě ke zdi, dřevo pod dravými kroky sténá, kout tělocvičny trpělivě čeká pět kroků za zády. Doleva, k okenicím, tím směrem proveď manévr k útěku - hlava neúnavně hledá cesty ven a potlačuje vzpínající se hrůzu, zatímco se úponky tmy kdesi uvnitř lačně vztahují k ostrým hranám stěn.

"To ty taky."

Špatně. Zbývaly tři.
V ruce silou nárazu zapraští, padám k zemi a v poslední chvíli si kryju hlavu. Vítězí pud sebezáchovy, snažím se odkulit pryč ale nadlidsky rychlým chvatem mi v tom zabrání. Strhne mě k zemi. Ránu čelem jsem se při souboji odvážila dát jen jednou a dodnes mi při vzpomínce zatrne, sevřu tedy zbraň i čelisti ještě pevněji a zoufale se snažím vymanit. Jenže léta vštěpovaná cesta boje je pryč, zakrytá hnijícím listím a neprostupnou mlhou. Zkusmo hledám páku proti drtivému sevření, ale po pár marných pokusech ucítím nezaměnitelný dotyk chladné čepele na krku.
Dýchej, soustřeď se.
Uvědomění přijde v tu samou chvíli. Vztyčí chloupky na zátylku a prudce otřese mým tělem.
Jeho křik kdesi daleko se nelidsky kroutí, pulsuje uvnitř kostí, někdejší cvik je ale pryč. V zajetí šíleného tance, zmámená adrenalinem, vůní kovu, kůže a laku dřevěných parket se ztrácím, boj je čím dál více výjevem neznámých postav, nikoliv žáka a Mistra posledních patnácti let. Z vlastního jádra se vytrácím, sklouzávám do prázdnoty hlasů, netečně tichá a odevzdaná jako hadrový panák bez vlastní vůle. Nakonec zůstávají jen pohyby, zoufalé svou slabostí a směšné neúčinností. Hnědé oči nade mnou doutnají nespokojenou zlobou, ze stažených slunečních vrásek čtu příkaz nevzdat se. Bít. Zakročit proti tomu, co se blíží. Vím, co umíš. Snaž se.
Střetnou se s prázdnotou mých a probleskne jimi strach.
Učil jsi mě dobře. To jen já nebyla dost dobrá.
Kdysi bych snad bojovala dál, jenže mlha za očima a lepkavé úponky Druhé strany, stahující mě do stěn, jsou silnější. Ne. Nejen, že nenacházím důvod v boji pokračovat, považuji za zbytečné i se po něm ptát. Nezajímám se, co nastane, až odejdu. Nevím, proč by mělo být důležité, jak se rozhodnu. A jako by právě na tuhle myšlenku čekalo, sepne Prázdno obřadně několikery dlaně, odevzdanost prolne poslední buňkou živoucí Netečnosti a s požehnáním ze shora přihlížející Nicoty se uzavře další kruh.

Do symfonie proudí v osminách přerývaný sípot, vzdech kožených podrážek, závěr první věty vybuchne dopadem koše kordu, vyrvaného z ochablé ruky a odhozeného na podlahu. Rozléhá se pod vysokým stropem, kakofonie zvuků následovaná hrubým trhnutím. Kdosi mě zvedá, ano, nejspíš se hýbu. Nezajímám se proč, kam. Obzor mi vyplní Jeho tvář. Známé oči. Utkvěl v nich střep hrůzy, natáhnu tedy prsty, abych jej vytrhla, ale ustrnu v půlce pohybu. Náhle je to zbytečné, proč jej mám odstranit? Poslední emoce zlehka nadzvedne sivá křídla a s měkkým zašustěním odlétne. Prázdná skořápka praská. V koutě v odpověď lačně zavyjí stíny a tma už se vzpíná, větří vítězství. Nad hlavou proplují uhlově černé perutě, stěny se zajíknout a pružné úponky s jedovatými trny i listím zlostně ucuknou. Vzteklý křik Havrana vytlačí z oken stále se opakující vzlyk kovové záštity na drolící se zemi.

Prudkost nárazu mi vyrazí dech. Netečně sklouznu pohledem na cizí ruce, svírající křečovitě mou halenu, připravené zatřást se mnou znovu. Parkety pod zády praskají, intenzivní zápach laku překryje čpící povlak síry.
"Vrať se."
Překotné glissando smějícího se skla v okenicích mi připomene, jaké to bylo létat nad jabloněmi. Z chaosu vjemů mi asi brzy pukne hlava, Jeho hlas už zase připomíná velitele nad bitevní vřavou. Odtrhnu se od hnědých očí, po levici se totiž roztříštěným sklem, prachem a hlínou plazí první stíny, dostatečně silné, aby překonaly odpor stěn. S každým dalším nádechem zběsile protéká Nicota krevním řečištěm, tisíce slepých očí, hrnoucích se z lepkavé mlhy už mi hrůzu nenahání. Nezajímá mě, co se děje.

Náhle se svět zvedá, mrazem sežehnutá tráva bojiště mizí kamsi do neznáma, nebe v plechovém svitu hvězd opanuje na zlomek vteřiny celičký viditelný obzor. Hlava mi padne nazad. Obraz se nepříčetně zachechtá, zhoupne v kolenou a vrazí mi před oči hrubou tuniku. Znám tu vůni, ale nedokážu si vzpomenout, komu patří.
Bojiště hystericky vyřvává, hlasy křičí jeden přes druhý. Chroptění vražedných stínů už cítím na kůži, leptá a spaluje. Ale to nevadí. Na ničem přece nezáleží.

Utíká, pobízí tělo k co nejrychlejšímu tempu. Nežene ho strach stvůr za zády, ale Prázdnota, spočívající mu v náručí.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.