#487/2

13. listopadu 2018 v 0:05 | Král Havran |  PUTOVÁNÍ S ČERNÝM PSEM


Neptej se mě, proč píšu až po půl roce. Opravdu uběhlo tolik času? Nevěřím. Bojím se přiznat si skutečnost. Sám ještě nedokážu přesně určit, kde umřelo staré a započalo nové.
Neptej se mě, proč jsem s tebou nemluvil. Slova pozbyla smyslu, řeč se stala přítěží a někde vprostřed toho zmaru bylo zbytečné snažit se i myslet.
Ty pochopíš. A přesto - jak bys jen mohla. Jsi čistá, neposkvrněná.
Neříkej, že jsem na tebe zapomněl. Ta skutečnost zraňuje hlouběji, než tušíš.
Nelituj mě. Tvá lítost mě dokáže ve vteřině vrátit na samotný začátek pekla a já bych ani tentokrát neodolal ohlédnutí.
Skutečně je mým údělem ztrácet tě zas a znovu, kdykoliv tě objevím? Síla pouta, které nás dva svazuje, je zároveň i naší největší slabinou. Protože vždycky se někdo dívá… Galateio, prosím. Myslím to vážně.


...
3.9 - 13. 11.
Jsem k smrti unavený. Vyčerpaný na dřeň duše, fyzicky i psychicky neschopný jediného smysluplného zvuku či myšlenky. A to jsem ze sebe teprve nedávno setřásl tu nejhorší fázi. Potácím se na okraji, nohy k uzoufání vratké, podstatu rozdrobenou na prach. Stačí se převážit jen o vlas nazpět a jsem znovu ztracený. Neviditelné, skryté a paralyzující s ostrými tesáky mi dýchá do zad dnem i nocí. Beznaděj z posledních sil chraptí, abych se modlil ke všem Bohům země ale nemaje slov se o to ani nepokouším. Předchozí měsíce mě se lstivostí Autolyka okradly o vůli a touhu vytrvat. Marně tápu ve svých pustinách srdce - kam zmizely ony tajemné substance, utvářející lidské? Víte to někdo?
Kdokoliv?
Haló?

Ukrytý tak hluboko ve vlastním nitru, že zapomínám, kým jsem byl.
Vzdálen tisíce světelných let od jediného paprsku naděje, pouhého záchvěvu zítřka.
Sám sebou zanechán sobě napospas tmě, z níž nelze uniknout; bez ustání drcen mezi pláty snů a reality.
Tik, tik, tik.
Pláč.
Ticho!
Dvounohá netečnost ve svrchované podobě sledující za naprostého ticha dravý souboj mezi surovými emocemi, přetahujícími se o poslední zbytky vědomí jako hladovějící psi.
Špinavý, na věčnost označený, opovrhující sám sebou za tu slabost. Dávící se z úvah nad vlastním životem. Stydící se do morku kostí za lačnost, s níž vítám bolest, protože i ta je přeci pocitem - a cítit aspoň něco je ona tenká hranice mezi dnes a zítra (pokud jestli) - za absenci bojovnosti, o které neustále mluvíš.
Zmiz. Vypadni. Slyšelas? Táhni!
Drahá, neslyším příběhy těch, kteří vyhráli. Dokážu jen chápat ty, kteří skončili dobrovolně dřív, než jim temnota sebrala úplně všechno.
Neodcházej, proboha tě prosím. Zůstaň.
Jsi poslední.
Říkáš, že vždy je pro co žít? Pro krásu a křehkost tvých křídel, leť, Psýché. Nejvýš, kam dokážeš.
Víra byla vždy určena nebesům.

...

Já to přeci vím, má sladká Eurydiko, jak plytce a kýčovitě má vyznání působí. Roztřesená voda. Trčí z ní holá torza vět, okleštěná od významu; jak ukázkové mrhání písmeny, řekneš si. A máš pravdu.
Jenže kdykoliv si slíbím, že už nenapíšu, zavoláš a prahneš po mých slovech.
Jak já ti jen nerozumím - ale už dávno jsem pochopil, že to v mým silách nebylo a není.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.